Stať proti pornografii

Jako je povinností umělce bránit své umění proti proudům, které hrozí zničením jeho drahocenných výtvorů, je stejně tak povinností člověka bránit se proti proudům, které útočí na podstatu jeho lidství.

Je běžné, že pokud činnost, směřuje-li k špatnému cíli, je vzata i s tím, co jí způsobilo a je zničena, či zapomenuta. Stejně tak člověk. Pokud chce zjistit, která činnost nemá pro něj přínos a zjistí-li to, pak je v jeho moci rozhodnout, zdali s ní chce přestat. Zda může, či nikoliv, je už věcí jinou.

Umělci, zabývající se tvořením za pomoci obrazu, mají dnes velmi obtížnou situaci. Nechci zde polemizovat o ostatních směrech. Je pravdou, že v každém století, kdy se umělci snažili zpodobnit svět, ať již okolní, či svůj vnitřní, existovaly směry, které degradovaly pokusy o pozdvihnutí umění na vyšší úroveň. Nutno podotknout, že toto se netýkalo umělců samých, nýbrž těch, kteří přicházeli s jejich výtvory do kontaktu – diváků. Ať již šlo o pseudoumělce, či amatéry, kteří byli na úrovni dalece nižší, než si byli ochotni připustit. A přece, jsou to právě oni, kdo paradoxně formují veřejný vkus. Jejich neobyčejná drzost v propagaci svojí, i svých děl, na kterou by si umělci - kteří mohou být takto posuzováni, nikoli jen podle svých slov – nikdy netroufli. Dříve se mohlo jednat o levné obrazy, karikatury, předměty, které se chtěly pouze zalíbit, a v konci cokoliv, co neneslo jakýkoliv odkaz uměleckosti, a bylo pouze prvoplánovým výtvorem, jehož smyslem je pouze to, že byl vytvořen a prodán. Všechna tato díla mají jedno společné. Staly se masovou záležitostí.

Pokud odbočíme: je pravdou, že vše, co dosáhne k tomu, že je užíváno velkým množstvím lidí, je poznamenáno právě oním množstvím. Při orientaci na pokrytí množství, snad vždy klesá kvalita produktů. Tento fakt je ovlivněn již zmíněnými pseudo-umělci. Ať již je jejich kvalita umělecké tvorby jakákoliv, jedno prvenství mají. Jsou to skvělí obchodníci. Umí prodat vše. Pokud je něco podáno v hezkém obalu, je těžké, bez patřičného vzdělání, odhadnout, na kolik je daná věc skutečně kvalitní, a nakolik je to jen obchodní trik. Vzniká zde paradox: pokud tito obchodníci prodají všechny věci, které mají špatnou kvalitu a objeví se lidé, kteří toto budou chtít koupit znovu, nemají důvod snažit se o zlepšení svých předmětů. Naopak se budou snažit udržet trvale nízkou kvalitu, a tím si vychovat zákazníky, aby o lepší neusilovali. Je mnohem těžší vytvořit skutečné umělecké dílo, než li brak. To je nejspíše důvodem stagnace úrovně veřejností vyžadovaných uměleckých hodnot.

Jedním z největších masových produktů, který viděl nejspíše každý, a zároveň patří do směru, který pracuje s obrazem (Schválně neříkám uměleckého, protože takového tam není nic.), je pornografie.

Aniž si to mnozí uvědomí, má toto neuvěřitelný kulturní i společenský dopad.

Z hlediska kulturního platí nesmírná degradace hlavně v obrazových médiích. Pokud mohu mluvit za fotografii, patří pornografii „dík“ toho, že rozšiřuje hranici mezi uměleckými akty spolu s alespoň řemeslně zvládnutými glamour fotografiemi a brutálně sexuálně explicitním brakem. Kvůli naprostému proniknutí do všech oblastí (alespoň v západní civilizaci) lidských činností je naprosto zdevastován cit pro rozdíl mezi krásou-intimitou-erotikou-pornografií. V současnosti, z hlediska běžných lidí, pro toto v zásadě platí jedno velké rovnítko a značně plynulé přechody. Velmi mnoho lidí si myslí, že pokud fotí nahou osobu, tak dostanou úžasné fotky v zásadě jenom proto, že je tam nahé tělo. Nebývá tomu tak. Nelze vše svalovat na pornografii jako takovou, ale je pravdou, že na degradaci pohledu na člověka má značný díl. V důsledku jejího působení podvědomě přebíráme a „učíme se“ pohledu na focenou osobu, jako na „pouhý produkt“. Mizí celá působivá hloubka osobnosti foceného a mnoho fotografů má tendence sklouzávat k pouhému „popisnému“ stylu focení. Kdy jediné, co je zajímá na nahé osobě, je pouze její nahota. Mnohdy podtržená bezúčelnou pózou směřující ke zvýšení zájmu za každou cenu. Toto je jeden z velkých důsledků působení pornografie. Pokud se naučíme podvědomě odstraňovat z fotografií hloubku jejich odkazů a konkrétně v případě aktů, přestaneme používat nahoty jako prostředku k vyjádření myšlenky, ale bude pro nás cíl, celá naše tvorba bude degradována na úroveň malůvek na veřejných toaletách. Je největším nebezpečím to, že pornografie formuje myšlení lidí pomalu a velmi zvolna – až tak, že si toto nemusíme vůbec uvědomit. Tato formace je ovšem velmi hluboká a mění jak estetické cítění jedince, tak i jeho osobní pohled na nahotu a opačné pohlaví vůbec.

Použití pornografických prvků je ovšem vzhledem k vzbuzení zájmu geniální. Místo, co by se fotograf jako umělec snažil skrýt místa, která takto provokují, stínem, či je zahalil a nechal pracovat fantazii diváka, která by celkovému nazírání dodala další rozměr – úplnou explicitní odhaleností dosáhne tento naprosto zvýšeného zájmu, který je ovšem nabourán faktem, že toto horentní zaujetí obrazem  platí jen jednou, a nikdy více. Jen jednou proto, že tělo takto odhalené ztrácí své kouzlo jisté tajemnosti a v okamžiku, kdy zvíme místa, která jsou jinak zahalena jistým osobním tajemstvím, přestávají nás, i osoba  jíž patří, naprosto zajímat. Děsivost tohoto počinu spočívá i v tom, že osoba, která se odhalí a otevře divákovi, poté, co takto udělá, přestane diváka zajímat – čímž pro dotyčného fotografa přestane být zajímavá z hlediska zisku – je odkopnuta, zahozena v zapomnění a na její místo je hledána osoba nová, ku které bude přistupováno se stejnou bezohledností. Hlavní zájem tkvi i v tom, že pornografie oslovuje oblast, která jinak bývá v umění často nedotčena – pudovou. Cesta působení na primitivní pudy je nejkratší a nejsilnější, z hlediska lidské přirozenosti. Ať již je vyfoceno takřka cokoliv, pokud je to uděláno tak, že dojde k zaujetí pudů, zůstává člověku za těžko, být neosloven. Pro fotografa hrozí riziko toho, že přestane své fotografie vnímat jako něco, co má i povrch, i hloubku i jakýsi vnitřní odkaz, který je dán u lidí osobností a osobou samou, u předmětů jejich uměleckým zpracováním, a své vnímání fotografií zploští, aby dosáhl levného úspěchu.

Nejde však jen o dopad kulturní a umělecký. Zdaleka největší devastace probíhá v oblasti lidství samého.

V situaci, kdy je jedinec neustále bombardován scénami, kdy zvláště ženy jsou vždy v roli submisivních objektů, které se nehodí na nic, krom neustálého a jednostranně-sobeckého sexu, a před, i po aktu jsou vnímány jako předmět, který je možno vzít kdykoliv, využít a odložit, či odkopnout pryč, otiskuje se toto postupně do povědomí lidí, kteří pornografii konzumují. Možná se toto zdá jako přílišné mravokárství, ale nutno podotknout, že pornografie nám podsouvá obraz genderového fungování, které nikdy v realitě nefunguje. Dokonce, pokud by tento styl chování ve vztahu někdo převzal, končí vztah velmi záhy, přímo úměrně sobeckosti, se kterou do něj ten, či onen jedinec vstupuje. Použil bych paralelu s drogami: najdou se lidé, kteří je užívají, i přesto, že ví, co přináší. Většinová společnost však toho odsuzuje a odmítá příjem. Myslím, že se veskrze shodneme, že drogy dlouhodobém horizontu přináší devastaci mezilidských vztahů, osobnosti jedince, který je přijímá a v konečném důsledku i onoho jedince. Toto si jsou lidé schopni uvědomit. Pornografie má však podmínky přesně opačné. Je konzumována ve velkém celou společností, jen málokdo se vyhýbá. I přesto, přináší devastaci mezilidských vztahů právě tím zautomatizováním vzorů, které jsou v ní obsaženy. Vzorců chování, představě o podobě druhého pohlaví (koneckonců i toho vlastního) a pokud dojdeme až k sexu, je přejímán styl, který je obsažen: naprosto neosobní, neemociální a naprosto všední kontakt, omezený pouze na vlastní sexuální uspokojení. Vliv o to nebezpečnější, že jen málokdo je schopen odhalit jeho pomalé, avšak intenzivní působení.

  Pokud položíme otázku, zda-li se někdo cítí ovlivněn pornografií, obvykle uslyšíme, že nikoliv. Stalo se smutným faktem, že v míře, kterou nás obklopuje, přestáváme toto vnímat. Nemusí jít jen o pornografii. Například masivní propaganda severní Koreje způsobila (svojí masivností srovnatelná s tím, jak je působeno v naší společnosti různými přesexualizovanými prvky na nás), že tamní lidé ji již přestali vnímat a berou to jako zcela přirozenou věc. A dokonce ji i upřímně věří. Stejný proces nastává i u nás. Je na nás, nakolik se chceme nechat ovlivnit a postupně zničit svůj pohled na umění, na naši sexualitu a lidskost vůbec. Jedno je jisté: Umění a pornografie stojí na opačných pólech umělcova nitra.

 

                                                                                              Josef Vacek                                                                                             V Příbrami, 2.2.2011